Klíčem k lékům proti stárnutí by mohlo být jejich krátké užívání v mládí

Co když jsou léky proti stárnutí nejúčinnější, když je užíváme krátkodobě, když jsme mladí? Nová studie spekuluje, že krátká léčba drogami v rané dospělosti by mohla být nejúčinnějším způsobem, jak prodloužit naši celkovou délku života.

Nový výzkum se zaměřil na lék zvaný rapamycin, který byl poprvé objeven ve vzorku půdy z Velikonočního ostrova před půl stoletím a následně byl použit jako imunosupresivní činidlo, které pomáhá předcházet odmítnutí orgánů. Během posledního desetiletí začal rostoucí počet výzkumů naznačovat, že rapamycin by mohl být lékem proti stárnutí, který prodlužuje životnost červů, ovocných mušek a myší.

Problémem převodu těchto zjištění na lidi je samozřejmě to, že chronické užívání imunosupresivního léku způsobí celou řadu negativních vedlejších účinků, a to i při velmi nízkých dávkách. Nový výzkum od týmu z Institutu Maxe Plancka pro biologii stárnutí v Německu se tedy zabýval tím, zda by bylo možné získat nějaké přínosy rapamycinu prodlužující život kratšími obdobími dávkování v určitých fázích raného věku.

„V dávkách používaných klinicky může mít rapamycin nežádoucí vedlejší účinky, ale pro použití léku v prevenci poklesu souvisejícího s věkem musí být nepřítomné nebo minimální,“ řekla vedoucí výzkumnice studie Paula Juricic. „Proto jsme chtěli zjistit, kdy a jak dlouho musíme podávat rapamycin, abychom dosáhli stejných účinků jako celoživotní léčba.“

První experimenty se zaměřovaly na druh ovocných mušek běžně používaných ve výzkumu proti stárnutí, protože jeho krátká životnost nabízí dobrý přehled o účincích jakéhokoli specifického zásahu prodlužujícího život. Nápadné zjištění odhalilo, že podávání rapamycinu mouchám na krátkou dobu v prvních dnech jejich života bylo stejně účinné při prodloužení života jako chronické celoživotní podávání.

A stejně významně, výzkum zjistil, že zahájení léčby rapamycinem v jakékoli jiné pozdější fázi života nebylo tak účinné při prodlužování délky života. Zejména zahájení léčby rapamycinem velmi pozdě v životě bylo zcela neúčinné při prodlužování délky života.

„Když byly mouchy v pozdním věku léčeny rapamycinem, nemělo to na druhou stranu vůbec žádné účinky,“ řekl spoluautor studie Thomas Leech. „Paměť rapamycinu je tedy aktivována především v rané dospělosti.“

Vědci se poté podívali na myší modely, aby dále prozkoumali myšlenku „paměti rapamycinu“ u savců. Zde vědci, aby změřili účinky rapamycinu na stárnutí u myší, sledovali změny v průběhu času v hladinách proteinu vázajícího lipopolysacharidy (LBP). Bylo zjištěno, že tento biomarker založený na krvi souvisí se změnami ve střevech zvířat souvisejícími s věkem.

Postupem času, jak myši stárnou, hladiny LBP rostou, což signalizuje oslabení střevní integrity. Když je však myším podáván rapamycin od věku přibližně tří měsíců, jejich hladiny LBP mají tendenci zůstat nízké, což ukazuje na potenciální účinky léku proti stárnutí.

Velkým zjištěním zde bylo, že podávání rapamycinu zvířatům ve věku od tří do šesti měsíců stačilo k udržení nízkých hladin LBP až do věku 12 měsíců. Ve skutečnosti byly po 12 měsících hladiny LBP u zvířat podobné bez ohledu na to, zda užívaly rapamycin celý život nebo jen po dobu mezi třemi a šesti měsíci.

Podle výzkumníků tato zjištění znamenají, že léky proti stárnutí, jako je rapamycin, by mohly být účinnější, pokud by byly podávány po krátkou dobu v mladším věku. Protože se většina stárnoucích fenotypů začíná hromadit v dospělosti, může se stát, že farmaceutické zaměření na toto vývojové okno by mohlo nabídnout nejúčinnější dlouhodobé zlepšení délky života.

Dokázat tento druh spekulativní myšlenky u lidí však bude jistě náročné. Nikdo nestojí ve frontě na klinickou studii trvající 50 let, kde lze nějaký druh lékové intervence v mladších letech sledovat po celá desetiletí, abychom pochopili, zda to prodlužuje délku života člověka.

Partridge řekl, že další práce se pokusí lépe porozumět optimálním časům pro podávání léků, jako je rapamycin, tím, že se podívá na různé biomarkery související se stárnutím u myší i lidí.

„Bude důležité zjistit, zda je možné dosáhnout geroprotektivních účinků rapamycinu u myší a lidí s léčbou zahájenou později v životě, protože v ideálním případě by měla být doba léčby minimalizována,“ řekl Partridge. „Může být také možné použít přerušované dávkování. Tato studie otevřela nové dveře, ale také vyvolala mnoho nových otázek.“

Nová studie byla zveřejněna v časopise Příroda Stárnutí.

Zdroj: Institut Maxe Plancka pro biologii stárnutí